Posuneme se v souboru fotografií poslední únorové soboty od zamrzlého rybníku Vorek na zelenou turistickou trasu, ta nás provede podél Havraních skal a svižně vyvede z lesa na louky za Radvancem.
Kráčeje lesem, sněžení a fujavice ustaly, ledva opustím chrám velikánů, přižene se mrazivý vichr, ledové krupky promíchané s těžkými vločkami a nohy ztěžka ovine hustá mlha. Jistě mi věříte, že se musím chvíli přemlouvat, abych na tomto vídrholci zastavil, otevřel provlhlou fotografickou brašnu, vyňal aparát a jal se fotit. Cvakání závěrky vztekle odnáší bystrý vítr někam v dál, já stejně rychle vše sbalím a bez odkladu vykročím na lesní silnici do Údolí samoty.
Budou mě i nadále doprovázet šlépěje navždy utajeného poutníka, které sleduji od svého vstupu do lesa za sídlištěm Rumburských hrdinů? Je tomu tak, kráčíme společně do údolí, každý ale v jiném čase. Dle rozdrobených kontur odhaduji, že neznámý vyšel dříve o hodinu či dvě. Proč tak brzy!? Proč vůbec? Kam směřoval? Svor, Rousínov, Cvikov…? U vstupu do údolí, scházím z hlavní cesty a mířím málo známými pěšinami na svou skálu, proto se nikdy nedozvím jeho důvod a cíl.
Do mysli se neodbytně vtírá zápletka povídky Šlépěje Karla Čapka. – Usmívám se. S dotěrnou myšlenkou vyšplhám na Radvanecké houpačky, jelikož z minulých potulek vím o báječných fotogenických výhledech. Ze skal v levé části snímku pořídím poslední obrázky z údolí, ale o nich vám povyprávím až zítra.
Sobota 29. února 2020.