Cvaky cvak
Pomalu stoupám pěšinami na Eričinu skálu. Obuty dnes nemám oblíbené policejní kanady s okovanou špičkou, ale těžké pracovní boty s podrážkou z jakési prapodivné tvrdé hmoty, proto zpočátku pečlivě volím každý krok, neboť se pohybuji na strmém kluzkém pískovci s polevou z mokrého sněhu. Úleva přijde až ve chvíli, kdy vkročím na lesní hrabanku, po níž se prchavě nořím do tajemné mlhy. Pěšina je zrádná, nezdá se, nenechá odpočinout a zavdá nečekanému zadýchání se. Na mé skále se povzbudím horkým čajem, shlédnu po údolí v lichém přání zahlédnout živáčka.
Od vřesové skály ještě drobet stoupání, na rozcestí správně zabočit doprava a ihned se nechávám kolébat Radvaneckými houpačkami. Přede mnou je několik vyhlídek do okolí, jen k nim dorazit ve zdraví. Kolem zlomeného buku se obtočím ve stylu krok sun krok, přidržuji se vyhřezlých kořenů, pode mnou je několikametrový sráz, a kdyby mi ujely nohy, chvíli bych klouzal, chvilku letěl a po přistání se předlouho plazil jak hrdinný Meresjev až někam k bývalé hájovně, kde by mi překvapení hosté poskytli pomoc.
První vyhlídka: cvaky cvak, další fajnový rozhled: cvaky cvak, a hle jsem na skalách nad hájovnou, dnešním penzionem, zde aparát dlouze zatrylkuje cvaky cvak. Sundávám rukavice, ruce rychle mrznou, ledové kroupy bičují tvář, běhám sem tam, nahoru dolů, jen pro to, abych našel pěkné záběry. Ještě záložní obrázky fotomobilem, co kdyby promrzlá karta v zrcadlovce vypověděla službu. Scházím z houpaček doprava na úzkou pěšinu, jež se prudce sklání do Údolí nářků, už už do něj vcházím, když tu mi ujedou nohy a málem se sválím do změti křoví, kamení a dalších lesních nástrah. Klesnu do známějšího údolí, u hájenky potkávám po třech hodinách prvního živáčka – běžce, lesní silnice mě zavede do Radvance a z malebné vesničky mě asfaltka navrací do Boru.
Sobota 29. února 2020.