Záře na konci tunelu se plíží, omamně pulzuje, zbavuje příčetnosti, a proto se o spásu odvracím k tunelu. Marná snaha, neboť stěny jsou šíleným biografem, scény se freneticky mění a všechny neodvratně kloužou do světla. Roční období, den, noc, houbaři, tuláci, všechno a všichni v něm zběsile mizí. Okamžik před tím, než mě svit objal, kolem prolétla tvář mladé ženy a s výkřikem „Hilfe!“ v něm zmizela. Její děsem vystrašený modrý pohled mi rozedral zornice.
Víčka pevně sevřená, dlaně staví další hráz, a přesto mi jas vypaluje sítnici. Naše existence se prolnuly. Proudím vírem myriády výjevů, až k jejich počátku a zároveň i konci. Mozek vibruje, rozum marně sahá po cizí realitě, hystericky se přepíná, nakonec logiku odvrhne a prostě se vypne. Tupá prázdnota mě vyvrhuje těsně před pádem do počátku.
Při práci na této fotografii mi na okraji vědomí běžela nekonečná smyčka slov "More distortion" z jedné Jump up skladby.
Odkaz na Youtube: youtu.be/aDLCRLQk6JY