Na tři opatrně vyhlédnu, před sebou spatřím kolabující hyper cosi a záplatování rozedrané opony světa. Cloumá mnou chlad, vzduch voní ledem, vše zmrzlé na kost.
Co to bylo!? Instinkt velí PRYČ! Rychle pádím z podivného místa, už chci být ve stanici a jet domů. Konečně spatřím nádraží, něco však nesedí. Neměla ráno budova tmavší omítku? Hm, uklidňuji se, za to jistě může slunce, které je na obloze výš. Červené oprýskané lavičky!? Dal bych ruku do ohně za čerstvý hnědý lak. Kouknu na hodinky, šklebí se na mě prázdný displej. Co mobil? – Naprosto vyždímaný. Nádražní hodiny fungují (překvapivě) a ukazují za deset poledne. Z kapsy vytáhnu ručně psaný lístek se spoji. Prstem ulovím nejbližší ve 12.04, následně ale můj zrak sklouzne na tabuli, jež hlásá odjezd ve 12.28. Nevěřícně kontroluji lístek, oči dokola těkají, nic nesouhlasí…