Mezi stromy se náhle rozlila tyrkysová mlha, světlo uprchlo, les odporně zezelenal. Jediné mrknutí a z mlhy na mě civí tři bílé koule. „Bludičky!“ Myšlenka mnou bezděky prolétla; asi moc sleduji pohádky. Dieselový hukot utichl a vystřídalo ho zkoumavé vrčení. Vážně mám neodbytný dojem, že mě pozorují. Druhé mrknutí a světla splývají v jedno, kupodivu nezvětšené, jak by člověk očekával, o to výhružněji bzučí. Vosí roj je proti němu komorní ladění orchestru.