Kolik byste mi hádali let? Čtyřicet? Padesát? Nebo ještě starší? Ale kdeže, byla jsem pořízena 20. července léta páně 2017 v Krkonoších u Luční boudy. A proč vypadám tak sešle, či jak se dnes říká retro!? Nebudu vás zbytečně napínat, byla jsem totiž pořízena na postarší kinofilm Fujifilm 400, který byl zakoupen roku 2007 ve fotografickém obchodě U dobré rady (Foto Staněk) v Mladé Boleslavi. (Autor snímku: Dodnes si živě pamatuji na návštěvu prodejny v onen slunečný prázdninový den a jsem potěšen, že firma stále funguje.)
Ke slovu se hlásí kinofilm: Byl jsem dlouhá léta hibernován v lednici, což bylo fajn, neboť jsem si uchoval mladickou svěžest, avšak poté jsem se několik let dusil založený ve fotoaparátu a po exponování mě definitivně dorazil nějaký ten pátek v šuplíku. Stáří a teplo mi způsobily popraskání emulze, ztrátu barev (no ano, byl jsem kdysi plný zářivých barev – zlatý Strakonice!), jasu a kontrastu. Vyvolání v lednu 2020 bylo záchranou ve stylu za pět minut dvanáct.
Fotografie: Nyní už jistě chápete, proč tak vypadám, chce se mi po slovensky říci vyzerám. Ale řekla bych, že i přes prožité útrapy a získané šrámy, mám cosi do sebe, nějaké nostalgické kouzlo, které digitální krásky jedoucí na vlně nul a jedniček nemají. Jsem jako Francouzka: nepříliš hezká, přesto něčím okouzlující!
Autor: Musím mírnit samochválu fotky, jelikož původně byla nevýraznou šedivou myškou, proto jí mocný Photoshop kožíšek vypucoval. Abych ukázal, co dokáže čas na nezpracovaném filmu, nechal jsem pro tentokrát retušovací nástroje podřimovat.
Beirette electronic, objektiv Meritar 2,8/42, Fujifilm 400, kinofilmový sken.